Už to bude pár let, co nosím v hlavě Voltaireův výrok o svobodě slova: „Nesouhlasím s tím co říkáš, ale budu do posledního dechu bránit tvé právo říkat to.“ Po událostech, které následovaly po tragickém útoku na časopis Charlie Hebdo, jsem tento výrok v různých formách četl na stránkách všech možných i nemožných, tištěných i nových medií. Zajímavé bylo, jak se tato myšlenka hodila do krámku různě zaměřeným lidem, jak se ničím nevázaná svoboda slova stala nejvyšší hodnotou ať už naší, či oné chimérické „západní“, kultury.
Byl jsem dobrým přítelem ihned po útocích v Paříži vybídnut, abych o tom napsal článek. Asi jsem to měl udělat, říkám si nyní. Nějak jsem se nemohl zařadit do hlavního proudu politické korektnosti,a pochopitelně ani do toho otevřeně xenofobně rasistického. Zarazila mne neochota zabývat se povahou napadeného časopisu. Pevně si stojím za tím, že to co se stalo, byla tragédie a v žádném případě si svůj osud žádná z obětí nezasloužila. Jenže zároveň si pevně stojím za tím, že Charlie Hebdo neztělesňoval mé osobní postoje a hodnoty. Heslo „Je suis Charlie“ jsem prostě nemohl přijmout s klidným srdcem. Uvítal jsem proto názor Tomáše Halíka. Svým způsobem to bylo statečné a já jsem rád, že autorita Halíkova formátu, byla ochotná veřejně vystoupit s chladnou hlavou. Pokusím se stručně vysvělit proč je Charlie Hebdo špatným symbolem pro svobodu slova.
Svoboda slova je, dle mého přesvědčení, nezcizitelným právem v demokratické společnosti. Narozdíl od totalitních států, kde je státní diskurz určující ve všech oblastech života, včetně morálky, v demokratických společnostech leží určitá forma regulace morálních norem přímo v lidech, kteří danný stát tvoří. Je smutným úkazem, že ty nejkrajnější formy projevů svobody slova se staly její vlajkovou lodí. Čím agresivnější, občas stupidnější, bombastičtější projev je, tím je více a více pokládán za jakýsi výdobytek absolutní svobody slova. Nepokládám tyto projevy za výdobytky. Pokládám je za nutné a jistě užitečné součásti vývoje svobodné společnosti. Neměly by ale být pokládány za cíl a úspěch takového vývoje. Za opravdové hrdinství na poli svobody slova naopak považuji schopnost jedince zachovat čistou mysl a chladnou hlavu, a prezentovat svůj vlastní, byť nudný, názor s vědomím, že si stojím za každým slovem, vím proč a také jsem si vědom, že to nejspíše nepřítáhne příliš široké publikum. Je přece nesmysl psát provokativní názory ještě provokativnější formou jen proto, že smím.
Proto musím s čistým svědomím říct, že bych si Charlie Hebdo nekupoval, ani nijak jinak nepodporoval. Kromě podpory ve svobodném vyjadřování, pochopitelně. V rámci svobody slova je naprosto v pořádku vyjadřovat se o někom cíleně urážlivě či provokativně. Otázka je, jak to jde dohromady s naším svědomím a morálními hodnotami. Spousta lidí dnes zastává v podstatě protichůdné stanovisko. Hlásají multikulturalismus a toleranci (v té dosavadní formě), aniž by si uvědomili, že samotný Charlie Hebdo příliš tolerantní nebyl a není. Ačkoli věřím, že je tvorba karikaturistů v tomto časopise občas uměle vyhnaná do extrému z dobrého důvodu, zvolil bych jako konzervativně založený člověk jiné prostředky. Chraňme si proto své morální hodnoty stejně jako si chráníme svobodu slova. Jedno bez druhého totiž ztrácí smysl.