Připomeňme si, že NATO vzniklo v dobách studené války jako reakce na vývoj na mezinárodním bipolárním kolbišti. Bylo západním projektem, který byl nabízen státům, které sdílely určité hodnoty a geopolitické zájmy a zároveň měly obavy o svou bezpečnost vlivem blízké přítomnosti Sovětského svazu, jehož nástupnickým státem je dnes Rusko. Dnes máme tendenci roli Aliance bagatelizovat, ale mír a úroveň spolupráce, kterou vytvořila, nemá v Evropě ani transatlantickém prostoru obdoby. Je nutné rovněž připomenout, že Sovětský svaz se vždy stavěl proti jakékoli přítomnosti této organizace v blízkosti svých hranic. A tuto rétoriku přebralo i Rusko, ačkoli se za éry prezidenta Jelcina zdálo, že Rusko se může stát pro západ spíše partnerem, než nepřítelem. V otázkách národní bezpečnosti však vždy sledovalo onen starý sovětský kurs, který má ve své syrové podobě kořeny už v dobách carských.
Můžeme se často doslechnout, že západ Rusko zradil, když přibral do NATO některé sousedské státy Ruska. Že mělo dojít k jakémusi opětovnému rozparcelování sfér vlivu. Alespoň tak to chápalo a rádo by vidělo Rusko. Takže se ptám, kde jsou jaké smlouvy mezi Ruskem a NATO o jeho dalším rozšiřování? Žádné nejsou. Stejně tak není pravda, jak Applebaumová správně uvádí, že by NATO dychtilo po okamžitém rozšiřování co neblíže k Moskvě. Státy bývalého sovětského bloku cítily celkem pochopitelnou obavu z ruského revizionismu. Polsko dokonce žádalo o vstup už v roce 1992. Tehdy bylo NATO odmítnuto. Polsko i další státy však ve snaze se k Alianci přičlenit pokračovaly a nakonec do ní zdárně vstoupily. Rusko si vývoj očividně přestavovalo jinak. Pro něj by bývalo bylo ideální, kdybychom řekli, například pobaltským zemím, že litujeme, ale že se nacházejí ve sféře vlivu jimi nenáviděného Ruska a my od nich dáváme ruce pryč. To by bylo popření našich základních hodnot a též našeho svědomí. Je dobře, že jsme tak neučinili.
Uvědomme si navíc, že vstřícných kroků vůči Rusku udělal západ i po prvním rozšíření NATO na východ spoustu. Základny NATO (ve vojenském spolku jinak samozřejmost) na území nových členských států až do roku 2013 vůbec nevznikaly. Nebyla zde pořádána ani vojenská cvičení. Díky uzavřeným smlouvám byl zakázan přesun jaderných zbraní směrem k ruským hranicím. Na ruské doporučení byla zamítnuta v roce 2008 žádost pro vstup do NATO Ukrajině a Gruzii. Rusko, řečeno spolu s Applebaumovou, nebylo po rozpadu SSSR pokořeno. Naopak, byl mu uznán status velmoci a automaticky získalo křeslo v Radě bezpečnosti, zůstaly mu všechny bývalé sovětské ambasády. Bylo přizváno do skupiny G8 přesto, že kritériím ne zcela vyhovovalo.
Autorka článku končí svou analýzu tezí, že NATO by mělo především odstrašovat. A to především v obranné rovině. Sám bych to trochu upravil, neboť se mi tento výraz příliš nelíbí. NATO má především reprezentovat ochotu bránit naše základní mravní hodnoty, jakkoli bude v danné chvíli třeba. Má být zárukou svobody a bezpečnosti pro nás a případně i lidsky, kulturně a ideově příbuzným společnostem. Tou je částečně i ruská společnost a není vyloučeno, že se západ a Rusko stanou v budoucnu opravdovými partnery, v což sám pevně věřím. Rusko je nadále velkou, bohatou a mocnou zemí. A my ho v tomto smyslu musíme respektovat. Nemůže se tak ale dít na úkor jiných, kteří se ztotožňují se západní identitou. A především nesmí tento ani žádný jiný postoj znamenat degradaci hodnot neodmyslitelně patřící právě k té naší, západní identitě.